Ondřej Havelka je uměleckým ředitelem ansáblu
Všestraně talentovaný entertainer žije od svých studentských let pouze pro jazz a swing z období mezi dvěma světovými válkami.
Absolvoval obor „herectví“ na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze a obor „režie“ na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.Po absolutoriu studia herectví působil šest let v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní herec. Ůspěšná herecká tvorba mu přinesla i čtyři hlavní role ve filmech a dvě hlavní role v televizních seriálech.
Po “Sametové revoluci” začal pracovat i jako scénárista a režisér v televizi. Jako režisér vytvořil tři divadelní muzikálová představení.
V roce 2004 režíroval v Národním divadle operu Nagano aneb hokej v opeře autorů Martina Smolky a Jaroslava Duška.
Už od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby 20. a 30. let jako zpěvák, tanečník a stepař. Natočil 6 alb s Original Prague Syncopated Orchestra. Pro tento orchestr napsal a spolurežíroval hudební film, který získal na festivalu televizní zábavy v Montreux v roce 1991 “Stříbrnou růži”.
V roce 1995 vytvořil jako scénárista, interpret i režisér sérii tří klipů. Jeden z těchto klipů získal ocenění na Czech Grammy 1995 jako “Klip roku”. Jiný - „Jingle Bells“ - byl zakoupen a vysílán na MTV-Latin.
V témže roce založil vlastní swingový big-band Melody Makers, se kterým v současné době vystupuje.
V roce 1996 mu Akademie Czech Grammy udělila titul „Jazzman roku“.
Pane Havelko, řekněte nám:
Úryvek z rozhovoru s Ondřejem Havelkou pro časopis Týden
Jak nahráváte?
"Všechny nahrávky vznikají bez použití playbacků, celá kapela i se zpěvem hraje přímo na dva mikrofony. Pak s několika tejků ve střižně vznikne konečný tvar. Je to pracnější než běžná dnešní studiová praxe, ale výsledek bývá živější, přirozenější, nevypreparovaný, protože mezi akustickými nástroji vznikají přirozené alikvótní vazby. Také nelze pominout ono napětí a chvění, které bývá jen při živých koncertech, kdy jednotliví muzikanti jsou zodpovědni za výsledek celého ansámblu.”
Několikrát jste se nechal slyšet, že nemáte rád slovo imidž. proč, vytváříte si ji přece na každém kroku?
"Napadá mě jedna ze základních pouček hereckého řemesla: co + proč = jak. Tedy z toho co zpívám a proč to zpívám by mělo logicky vyplynou jak to mám zpívat, případně jak u toho vypadat. Mám pocit. že v mém případě jde právě jen o logické vyústění toho, co a proč jsem se svými kolegy chtěl odjakživa dělat: vždycky jsme se snažili interpretovat starou muziku v co nejautentičtější podobě se vším, co k ní patří. To tedy nejsou jen původní instrumenty, aranžmá a dobový interpretační styl, ale patří k tomu i samotný přístup k muzice - a také chování a oblečení, celkový vzhled. Každý detail hraje velkou roli."
...a ještě jednou Ondřej Havelka
"Patřím k těm, kteří stále čekají, že se objeví něco nebo někdo, umělecká osobnost nebo umělecký či myšlenkový směr a nabídnou nám východiska z dnešní kulturní nouze, přinesou víru a naději, budou stavět a ne bořit. V naději, že něco takového příjde, si rád počkám. Ale jak dlouho to bude trvat? A tak, abychom se během toho dlouhého čekání nezbláznili, vracíme se k uměleckým dílům nebo žánrům, které vznikaly v dobách, kdy jasné estetické normy existovaly a byly dokonce respektovány i v umění populárním.
Pokud jde o jazz a swing meziválečného období, můžeme se k němu vracet tak, že si pustíme staré nahrávky. To je velká radost. A pak je tu druhá možnost - staré nahrávky si poslechnout a postavit kapelu, shánět staré nástroje, notové materiály a jiné dokumenty z oné doby, snažit se pochopit aranžérský a interpretační styl, pak to všechno vstřebat a ovládnout a hrát tu muziku živě, tak jak se hrála tenkrát a pokud možno ji neničit zjednodušováním nebo, nedej bože, “vylepšováním”.
Je to fuška, ale to musíte uznat, zážitek z živé hudby, ten ničím nenahradíte!“